Atelier duše 8.

26. dubna 2012 v 15:47 | ondina |  Povídky
Vcházíme do luxusní restaurace. Neunikneme jedinému z párů očí, které se stejně jako my, přišly navečeřet, poznat se, sblížit se. Všechny obdivné pohledy směřují k Lindě a já jsem velmi pyšný, že smím být po boku takové hvězdy. Něco tak krásného jsem zatím ještě nezažil. Objednal jsem stůl už předem, protože v pátek večer je i v těch nejdražších restauracích plno. Nechtěl jsem nic riskovat. Přál bych si, aby bylo vše dokonalé. Ale co chci nejvíc? Aby se Linda cítila skvěle, uvolněně a hlavně šťastně. Protože právě díky ní prožívám ty samé pocity já sám.


Když dojdeme ke stolu, který je u okna s nádherným výhledem na noční osvětlené město andělů, odsunu židli a nechám Lindu, aby se posadila první. Pak si sednu sám. Linda se usměje. Její rty se náhle zardí bledou růžovou barvou, která ještě více zdůrazňuje jejich pečlivý obrys.
Hned se objeví číšník, aby nám nabídl menu. Spíš než jídlo mě zajímá Linda. Drží menu ve svých jemných rukou a zdá se mi, že je opět celá nesvá… Objednám víno.

Ach, tohle ne. Čtu menu a jsem úplně bezradná. Všechny názvy jídel jsou ve francouzštině. Mém rodném jazyku. Přesto nerozumím. Názvy, které neříkají, o jaké jídlo vlastně jde. Bože, co mám dělat? Dech se mi opět zrychluje. Mé oči vyhledají Michaelův laskavý pohled. Jen si povzdechnu… Michael se mě zeptá:
"Máš vybráno, Lindo?"
Od chvíle, co mě před chvílí u automatu políbil, mi tyká. Dovolil to i mně, ale stále mi to nejde. Stále si nejsem jistá, zda si to vůči němu můžu dovolit. Já raději zůstávám u vykání…
"Já"… Úplně ztrácím hlas a nevím, co mám říct.
"Myslím, že mě čeká první velké faux pas dnešního výjimečného večera. Michaele, já vůbec netuším, co menu nabízí. Neznám jediné z nabízených jídel… Moc se omlouvám."
Sklopím zrak a přeji si být nejraději neviditelnou… Ucítím však Michaelovo pohlazení.

Bože, ta maličká je tolik sladká. To poslední, co bych si teď přál, je, aby se cítila tak špatně. Snažím se zachránit situaci. Odložím menu stranou, vezmu Lindinu křehkou dlaň do své. Pohladím ji a řeknu jí:
"Lindo, to ani já! Prostě si objednej maso, na které máš chuť a přílohu, kterou bys k tomu ráda. Oni si s tím už nějak poradí…", vlídně se na Lindu usměji a mrknu. Ihned v jejích očích vidím znatelnou úlevu.
Když přijde číšník, oba mu sdělíme svůj výběr jídla.
Vezmu pohár s vínem a zeptám se, nač si připijeme tentokrát. A protože mi Linda opět vyká, že to nechá na mně, navrhnu tykání… Hned na to mi řekne, že neví, zda si to může dovolit. Následují její krásná slova:

"Michaele, já si Vás velmi vážím, obdivuji Vás a vzhlížím k Vám s velikým respektem…"

Znovu jí připomenu, že bych byl velmi rád a je mým velikým přáním, aby mi už konečně tykala. Nakonec kývne a naše sklenice se setkají. "Cink!" Pak smočíme v lahodném nazlátlém víně rty.
Během chvilky nám naservírují i talíře plné jistě výtečného jídla.
"Dobrou chuť, Lindo!" Popřeji jí, stejně jako ona mně.
Lindiny smaragdy jsou zářivé. Dvě lesklá zrcadla, ve kterých vidím sám sebe, i když si ponechávají své tajemství. Její tajemné brány do srdce. Lindiny nádherné oči se skloní k objednanému jídlu. Pochutnává si. Usměji se. Jídlo si vychutnáváme. Když oba odložíme příbor, objednám ještě jednu láhev. Mluvíme o všem možném, přes práci, Lindino dětství až po umění. To nechám mluvit jen Lindu. Netuším, o čem hovoří. V jejím hlase je cítit tak obrovské nadšení a obdiv vůči všem těm umělcům. Hovoří něco o snech a přáních. Já se soustředím pouze na bytost, která se mnou právě tráví nezapomenutelný večer a nádhernou melodii. Melodii jejího tichého, ale krásného hlasu. Z mých myšlenek, které se zrovna ubírají lehce erotickým směrem, mě vyruší Lindina otázka...

"A co je tvým největším přáním, Michaele?"
Zeptám se Michaela po tom, co jsem mu udělala přednášku týkající se umění. Musím ho vzít příští týden na výstavu. Vše, o čem jsem teď vyprávěla, mu ukážu na vlastní oči. Určitě to Michaela zaujalo, protože mě vůbec nepřerušil a stále mi naslouchal. Alespoň ví, o čem sní umělci a jaká mají přání. Ale zajímalo by mě, jaká jsou ta jeho.
Michael se mě nejprve zeptá, zda si jsem skutečně jistá, jestli to chci vědět. Samozřejmě, že chci. Vezmu sklenici s vínem a poslouchám Michaela.
"Mým největším přáním, Lindo, je, aby ses stala mou intimní přítelkyní..."
Řekne velmi klidným, pevným hlasem. Já, div na něj nevyprsknu doušek vína, který jsem právě ze sklenice upila a hodlala spolknout. Opět se mé zorničky rozšíří. Jen popravdě netuším, zda strachem nebo tentokrát i touhou. Michael ale naprosto v klidu pokračuje. Koutky rtů mu přesto zacukají po mé dětinské reakci.

"Lindo, ty si myslíš, že mě skutečně zajímá naše konverzace? Jediná konverzace, která mě ve tvé společnosti opravdu zajímá, je ta vedená v citoslovcích..."

Domluví a já vidím, že jeho oči opět potemněly touhou. Čeká, co odpovím. Mé srdce zase tluče, dech mě vůbec neposlouchá. Ale musím se uklidnit. Je jasné, že na tohle téma muselo dojít. Nejsme malé děti, které by se vodili za ručičku cestou ze školy. Jsme dospělí mladí lidé a k lásce patří i její fyzické projevy. Cítím však, že je to na mě až příliš brzy. Jen Michaelovi odpovím:
"Jistě bych tě zklamala. Určitě bych nedokázala uspokojit muže, jako jsi ty. Jsi jistě velmi náročný...", sklopím zrak. O intimních věcech jsem se ještě s nikým nebavila. Ale Michael mi vše vyvrátí.

"Ani netušíš, Lindo, jak moc se teď mýlíš. Uspokojuje mě každý tvůj úsměv, každý tvůj dotek, každý tvůj pohled, každý tvůj polibek... Jsi nadpozemsky krásná. Tvé tělo jistě vytesali samotní andělé a seslali tě na zem jen proto, abys mi brala dech..."

Dokončí vše, co mi chce říct. Hltá mě vášnivýma očima. Jsem jeho slovy úplně omámena. Také se však cítím v rozpacích. Nikdo mi nikdy neřekl něco takového. Nikdo mi nikdy neřekl, že jsem krásná. Naopak. Od malička jsem byla pro všechny ta nejošklivější holka na světě, ve škole se mi smáli kvůli křivým zubům. Snila jsem o tom, že tato slova někdo jednou vysloví. Bála jsem se doufat, že by je vyslovila právě Michaelova ústa.

Musím Lindě říct, jak překrásná v mých očích je. Něco takového jsem neřekl ani Susan. Neměl jsem potřebu taková slova vyslovit.
Nejsem muž, který dává najevo city a nyní jim překvapivě nechávám volný průchod. Ale právě teď, jako by to nebyl můj hlas, který promlouvá k Lindě. Mluví k ní mé zamilované srdce. Věřím, že ho Linda slyší, že pochopí. Lindin hlas je tichý.
"Nejsem zvyklá na pozornosti ani komplimenty. Vůbec nevím, co mám teď říct," promluví v rozpacích.
"Jsi nesmírně krásná, Lindo. Nemůžu uvěřit, že by ti ještě nikdo neřekl podobná slova, nešeptal ti je do ouška..."
Chci se utvrdit v tom, co si dávno o Lindě myslím, a sice, že je hodně nezkušená. Jen mi odpoví:
"Možná je to stejně neuvěřitelné jako to, že žiješ zrovna ty sám... Krásný, úspěšný, přitažlivý muž... Myslela bych, že je detektiv Ripoll nejen tvá partnerka v práci, ale i v soukromí."
A už mám jasno. Andílek žárlí na Bellu. V duchu se musím usmát, Linda je tak rozkošná. Jsem rád, že žárlí, protože pokud žárlí, miluje...
"Lindo, kdybych měl partnerku, netrávil bych tento večer s tebou...", ujistím to plaché stvoření, které napjatě čeká, co právě na tuto otázku odpovím.

Pak už probíráme jen nepodstatné věci. Protože začíná být opravdu pozdě, zaplatím a doprovodím Lindu až domů. Chci mít jistotu, že je v pořádku. Linda mě nechá jít až do bytu. Jsem tím v tuhle noční hodinu skutečně překvapen. Poznal jsem, že mi důvěřuje. Slíbil jsem jí, že nebudu naléhat a svůj slib dodržím.

S Lindou vejdu jen do chodby. Zavřu za námi dveře, otočím ji ke mně. Přivinu si její křehké drobné svůdné tělo, tisknu ji k sobě. Ztrácím se v korálovém lesku jejích rtů, spalují mě plameny jejích rudých vlasů, které tak rád hladím. Nedovolím Lindě se pohnout, natož nadechnout. Linda podléhá mé síle. Své rty přitisknu na její. Má ústa jsou vřelá, vášnivá, plná touhy. K mému dalšímu překvapení Linda spolupracuje. Líbá mě se stejnou smyslností, žádostivostí a dravostí, se stejnou vášní. Toužebně vzdychne. Líbám ji tak dlouho, dokud se místnost kolem nás nerozplyne.
Lindiny rty jsou celé červené, prokrvené od mého polibku, její zorničky jsou rozšířené. Už v nich nevidím strach, mohu z nich vyčíst jediné. Touhu. Říká se, že zamilovaní mají hluboký pohled. Nořím se do jejich hloubky a spatřím novou odrážející se zář. Cítím, že není jediná, kdo po tom druhém touží. Sám dobře vím, že musím odejít, jinak se už neovládnu a to nechci.
"Zbožňuji tě." Zašeptám těsně u Lindiných rtů. Dalších slov není třeba. Naše srdce tepou ve stejném rytmu. Nejen slova, ale vše, co cítím, vše, co se ve mně odehrává, vložím do druhého polibku. Líbám Lindu a má ústa jsou něžná. Lindino tělo se mi poddává. Náš polibek, jako by měl být tím posledním, je plný lásky. Cítím, jako bych jí skrze rty její srdce ukradl a přivlastnil si ho. Má láska k Lindě mě zalévá oslnivým slunečním jasem, i když je noc. Vzhlíží ke mně, její rty jsou pootevřené. Její dva drahokamy jsou rozzářené. Jsem jimi a samou láskou k Lindě zaslepen.
Nevím, že právě dělám osudovou chybu.

V tento okamžik zapomínám, že jsem kriminalista. Stávám se zamilovaným mužem, který nevidí a žije jen pro člověka, ke kterému mu zahořelo srdce láskou. Jsem slepý.
Pustím Lindu ze svého sevření, naposledy ji pohladím, otočím se a odcházím. Nevšimnu si, že hned vedle místa, kde jsme se s Lindou před chvílí tak vášnivě líbali, leží pošta a nějaké reklamy, mezi nimiž je i papír. Je vidět nepatrná část egyptského kříže. Ankh...

Nevšimnu si, že ON si již vybral svou příští oběť.
Jen ON ví, zda Lindě zbývá ještě pár dnů nebo jen pouhé hodiny života.
Jisté však je, že Lindin mladý, krásný život skončí...
 


Komentáře

1 mašlička mašlička | 26. dubna 2012 v 16:15 | Reagovat

Belinko,
to nemyslíš vážně, že ne? Ty nejsi tak krutá...

2 ondina ondina | 26. dubna 2012 v 18:39 | Reagovat

[1]: ♥♥♥,
ještě krutější... Připrav se. ;-)

3 Jaňulinka Jaňulinka | Web | 26. dubna 2012 v 18:42 | Reagovat

Wáu je to hustý :) A drsný to se mi moc líbí :)

4 ondina ondina | 26. dubna 2012 v 19:42 | Reagovat

[3]: Krásný večer, milá Jaňulinko!*
Opět velice děkuji za tvůj komentář, jsi úžasná!**
Celou dobu se člověk směje a pak...
Milá Jaňulinko!
Děkuji za tvá slova.♥

PS: Máš pravdu,Jaňulinko, já div nebrečela, když jsem psala další díly. Ale tak uvidíme. Bude to velmi drsné. Ačkoliv si Linda nevěří, je hodně silná, ona bude o život bojovat. Ale... víc nemůžu prozradit.

5 Jaňulinka Jaňulinka | Web | 29. dubna 2012 v 8:25 | Reagovat

[4]: Super už se těším doufám že to skončí všechno dobře :)

6 Veronica Veronica | Web | 29. dubna 2012 v 9:03 | Reagovat

Ahoj moja zlatá Oli! :*
Kokso drahá, nádherne to je napísané!! :* Zbožňujem to, zo slov robíš úplnú symfóniu :3 Teším sa na ďalší diel :*

P.S.: Som späť na blogu moja ;)

7 ondina ondina | 29. dubna 2012 v 11:04 | Reagovat

[5]: Ahoj Jaňulinko,
opět děkuji!
No, jsme teprve na začátku, dílů je poměrně hodně a dojde tam k mnoha zvratům, proto nesmím prozradit víc. I když bych chtěla... Jsi můj věrný čtenář.
Krásný den!

[6]: Ahoooj, má milá Verunko!**
Skvělá zpráva, že jsi zpět. Mám radost!
Awww, moc děkuji za tvá překrásná slova k povídce. Vážím si každého z nich. Zahřálo...
Milá Verunko, přeji ti krásný den!♥ :-)

8 Veronica Veronica | Web | 29. dubna 2012 v 15:46 | Reagovat

Pfúh Oli... mňa tie kamene strašne nebavia, priznávam :D

9 ondina ondina | 29. dubna 2012 v 16:56 | Reagovat

[8]: Verunko*,
já se mineralogie vždy hrozně bála. Na základce i na střední. Proto rozumím. ;-)

Pak nám vyučující vždy přidal nějakou vtipnou příhodu a na exkurzích - na ně vzpomínám strašně ráda, byla legrace. :D
Přišel nějaký zlom a začalo mě to strašně bavit. :-)

Hezké odpoledne! :-*

10 Veronica Veronica | Web | 29. dubna 2012 v 17:05 | Reagovat

[8]: Ahaaa :D No, my to máme strašne nudné no.. blbá biológia -_- Ešte šťastie že nám to už končí x)))

Aj tebe zlatko :*

11 Janča Janča | 30. dubna 2012 v 22:30 | Reagovat

Ach, ty Lindiny oči, zářivé smaragdy, dvě zrcadla, tajemné brány do srdce...♥
Michael je hodně přímý člověk a Lindu to trošku děsí, možná by na ni měl jít malinko pomaleji :-)
Ale konec zase vyděsil mě, to snad ne, přece nemůžeš nechat Lindu jen tak umřít!
Můžu jenom doufat, že když si toho kříže nevšimnul Michael, všimne si ho Linda a vzpomene si, kde ho viděla, na Michaelovo vyšetřování a snad jí dojdou souvislosti, ale bojím se, aby už nebylo pozdě...
Olinko, prosím, ať se Michael vrátí včas :-(
Že se vrátí včas ;-)
*prosí a lomí rukama a hází smutné psí oči*

12 ondina ondina | 1. května 2012 v 10:03 | Reagovat

[10]: Ještě chvilku to s kamínky vydrž.
Měj krásný den, Verunko! :-)

[11]: Jani, tak ráda bych ti splnila přání... (To jsem zvědavá, co budeš říkat u Ari, až se sem vrátí... ;-), to je ještě krutější příběh! :D  ).
Bojím se, že to nepůjde, AD je celý dopsaný a kdybych něco změnila, ztratilo by vše smysl...

Já se bojím, Jani, že jsou slepí oba dva.
Víš, co je zajímavé? Že se vlastně shodujete v tom, že obětí bude Linda... Opravdu?
Jani, možná nechám umřít Lindu, ale možná Michaela!! A ještě poslední varianta - třeba zemřou oba. Dílů je hodně a zvratů je tam dost...
U psaní jsem opravdu plakala.
Pěkný den! :-)

13 ondina ondina | 1. května 2012 v 10:29 | Reagovat

[12]: Chtěla jsem napsat: "skoro plakala"...

14 Janča Janča | 1. května 2012 v 18:28 | Reagovat

Olííííí, to nemyslíš vážně!!! [:tired:]
To by jsi přece neudělala, ty, taková křehká a něžná osůbka.
A že tou obětí nemusí být Linda, ale Michael, tak to jsi mě opravdu uklidnila, jen co je pravda. Nebo dokonce oba??!! Tak to už je přímo hrůza!
Ještě mě napadla Michaelova spolupracovnice Bella, ta je taky docela na ráně...
A Ari že je taky krutý příběh? Ty jsi normálně druhá Áďa ;-)
No, budu si muset počkat, jak to všechno bude, ale mám z toho docela obavy :-)  O_O

A Olinko, byla bych poctěná, kdyby jsi zavítala na TWB na pravidelnou úterní chvilku poezie :D

15 ondina ondina | 1. května 2012 v 20:25 | Reagovat

[14]: Jani, já se moc omlouvám. Věděla jsem, že dnes bude na TWB tvá báseň a už jsem tam byla. Kouzelné, to tvou poezii dnes vystihuje přesně!
Já jsem se prostě zasekla u pánů Hudsona a Ashby, protože jsem ladila jeden článek, který chci dát sem na blog. Jednou jsem tady naťukla takové "srovnání" a rozhodla jsem se nakonec, že to sem dám.

Teda Jani, ty jsi rozený detektiv. Já před tebou nic neutajím, že? Přesně jsi na "něco" kápla. Bravo! Když si znovu přečteš svůj koment, najdeš tam jednu důležitou větu. "Co" nebo "kdo" je důvodem, proč ten člověk vraždí. Tedy jeden z důvodů, ale i to slovo, kterým tvá věta končí, je přesné... ;-)*tleská*
Kdybys byla Michaelovou nadřízenou ty  místo Belly, tak už vrah dávno sedí...
Nechci, abys měla obavy. ;-) Myslím, že na Áďu ještě nemám... :-D ;-)
Tak něco prozradím - než se něco semele, dám ještě Lindě a Michaelovi možnost se sblížit, slibuji... No nejsem já hodná? :-D  :-D  :D

16 Janča Janča | 1. května 2012 v 21:06 | Reagovat

[15]: Olinko, vůbec se nemusíš omlouvat, já jenom, kdyby jsi náhodou zapomněla, protože moje básničky jsou stejně především pro tebe ;-)
Jsem šťastná, že se líbí právě tobě a tvoje nádherné komentáře mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři a teplo u srdce :-)

Co se týká detektivní práce, tak jsi mě pobavila :D
Prý, kdybych byla Michaelovým nadřízeným já, tak vrah už dávno sedí :-D
No, nevím, nevím, každopádně jsi mě přivedla na jistou stopu, tak uvidím později, jestli jsem ve hře ;-)
A to jsi teda fakt hodná, že necháš Lindu s Michaelem sblížit, zvláště, když je potom necháš umřít, ty ukrutnice jedna ;-)
Kam se na tebe Áďa hrabe :D

17 ondina ondina | 1. května 2012 v 21:35 | Reagovat

[16]: ♥♥♥, moc děkuji!! Host! Tu mám nejraději a myslím, že víš, proč... Ten déšť.

Určitě ve hře budeš, to vím jistě! Tvá stopa tě vede správným směrem!;-)
Teď si zase pobavila ty mě tou poslední větou. Hele, Jani, já bych NIKDY nemohla ublížit koníčkovi!! Při vzpomínce na Sillyho brečím ještě teď!
A ty jdeš na mě ale velmi chytře... Záměrně tedy nebudu nyní reagovat na to jejich sblížení. ;-) Kdybych ti to řekla, už bys AD nečetla...
Prý ukrutnice... :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist