Atelier duše 6.

24. dubna 2012 v 14:30 | ondina |  Povídky
Je letní den. Od rána však ještě nepřestalo pršet. Kapky deště mi bubnují do oken a hrají svou ponurou symfonii. Po skle stékají jako slzy, které roní samo nebe.

Do výuky kurzů zbývají čtyři dny. Seznámím se s novými lidmi, kteří stejně jako já milují a obdivují umění.
Celý den se věnuji milovanému plátnu. Paleta, kde mám na výběr z rozmanité škály barev, mému štětci nabízí, co je mu zrovna po chuti. V tuhle chvíli dodělávám jeho zlaté prameny. Užívám si každý svůj tah stejně, jako můj štětec laská každičký milimetr plátna, který právě pohladily jeho nejjemnější vlasy nanášející vybraný odstín barvy. Je už skoro večer. Ani nestačím sledovat, jak hodiny v jeho společnosti rychle letí. Jsem smutná, protože se Michael zatím neozval. Slíbil, že mi zavolá. Ale nezavolal. Vím, jeho práce je náročná a nebezpečná. Přesto jsem doufala, že uslyším jeho laskavý hlas. Možná doufám zcela zbytečně. Možná, že Michael o mě vůbec nestojí. I já bych na obyčejného kluka zapomněla hned. Třeba je právě teď někde s Isabelou. Sama musím uznat, že je tato žena nádherná a svůdná. K Michaelovi by se opravdu hodila, určitě víc než já. Byli by dokonalým párem... Z této představy mě zabolí u srdce.
Stále cítím jeho košili, která byla plná čehosi ze slunce a prohřáté země. Můžu se v tuhle chvíli stulit alespoň ke vzpomínce na ni.


Ozve se zvonek. Odložím štětec a jen ledabyle své ruce, na kterých ulpěla snad každá z barev, utřu do hadříku, který leží hned vedle na stolečku. Vstanu. Jdu ke dveřím, abych se podívala, kdo si mě dovolil vyrušit během vzácné chvíle, kdy jsem to právě já, kdo může být s ním… Otevřu a…

Přede mnou stojí Michael. Nečekala jsem jeho návštěvu. Nečekala jsem, že ho opět uvidím. Mám sevřené hrdlo. Asi nedokážu odpovědět ani na jeho pozdrav. Téměř nedýchám. Jen odevzdaně sleduji jeho oči a korálky kapek deště, které se mu lesknou ve zlatých vlasech.

"Dobrý večer, Lindo!" Pozdravím štíhlou postavu, která mi právě otevřela a vyplašeně na mě kouká. Je jisté, že mě nečekala, můžu to vyčíst z její tváře. Chviličku trvá, než odpoví a pozve mě dál.

"Prosím, pojďte dál." Poodstoupí, abych mohl kolem ní projít dovnitř. Když za mnou zavírá dveře, nejistě promluví:
"Prosím, chovejte se jako doma. Hned za Vámi přijdu, jen, co si opláchnu ruce."

Její kroky míří do koupelny. I teď se pohybuje s kočičí plavností. Já se ocitám zřejmě v obývacím pokoji. Je vybaven skromně, ale velmi vkusně. Každá věc má své místo. Je na první pohled vidět, že tu vládne pořádek. Cítím vůni barev. Sama Linda má na sobě zřejmě pracovní košili a džíny a její ruce byly umazané barvou. Zvědavost mě přemůže a projdu otevřenými dveřmi do dalšího pokoje. Jde o Lindin ateliér, její království. Všude vidím nádherné obrazy. Jsou to jistě její umělecká díla. Jedno je načaté nebo spíše téměř dokončené. Asi jsem ji vyrušil z práce. Podívám se. V tu chvíli se mi srdce zastavilo. Jsem rád, že nepotřebuji nic říkat, protože se mi na chvíli vytratil hlas.

Překvapená tady dnes není jen Linda. Na plátně uvidím sám sebe. Jako bych se díval na svou fotografii, vše je tak přesně zachycené, veškeré detaily…
Přerušily mě tiché krůčky za mnou, automaticky se otočím. Linda se právě vrací z koupelny a když zjistí, že si prohlížím její obraz, viditelně znejistí… Její pohled se střetne s tím mým. Její smaragdové oči se lesknou. Ticho, které nastává, raději sám přeruším.
"Chtěl jsem Vás, Lindo, překvapit a teď vidím, že už tu nějakou chvíli jsem…" promluvím k Lindě.
Mlčí a neví, co má říct nebo udělat. Určitě nechtěla, abych její plátno viděl. Je tak vyplašená. Jen sklopí oči. Udělám krok blíž k ní a dvěma prsty jí lehce zdvihnu obličej do úrovně toho mého. Usměji se na ni. Opět se ztrácíme v pohledu toho druhého. Je to jen chvilička, která se zdá být jako celá věčnost. Poté Linda jen špitne, co mi může nabídnout... Chtěl bych jí odpovědět, že ji samotnou, hlavně její sladké rty, ale taková odpověď by Lindu zničila v tento moment úplně. Cítím její vůni, která proniká do mého mozku a vyvolává erotické tužby.
Raději řeknu, že si nic nedám, že jsem tu jen na skok.
"Přišel jsem Vás pozvat na večeři, Lindo," promluvím opět k rudovlasému stvoření.

"Na... na večeři?" Linda vytřeští oči.

"Ano," pokračuji v klidu ve vysvětlování významu slova večeře.

"Znáte to, všude je spousta dobrého jídla, ještě lepší pití..." udělám pauzu a zdvihnu levé obočí "noc plná vášnivého sexu...."

Když dořeknu právě poslední slovo, které jsem záměrně zdůraznil, Lindě se strachem rozšíří zorničky... Čekám, co mi na mé pozvání odpoví. Je na ni znát patřičná nervozita, rozpaky a stud. Je tak roztomilá.

"Já," stydlivě se na mě podívá a pokračuje, její hlas se třese, "je mi velkou ctí, povečeřela bych s Vámi velmi ráda, opravdu!" Na tohle slovo dá obzvlášť důraz.

"Jen kdybyste tolik netrval na tom třetím bodu.

Přiblížím se k ní ještě víc:

"Copak..." Baví mě ji takto trápit.

"Pochybujete snad o mých mileneckých schopnostech?"

Hned, jak to dořeknu, Linda se naprosto vyděsí a mně trošičku, ale opravdu neznatelně cukají koutky úst. Nejraději bych ji objal, pevně sevřel v náručí a řekl jí, že mě se bát nemusí. Jsem ale zvědavý na její reakci.

"Nééé", div nevykřikne, couvne a narazí do židle.

"Áaaaa"..., zakopne. Včas ji zachytím, jinak by už ležela na zemi s naraženým zadečkem. Jen vydechne, pustí se mé ruky a už klidnějším tónen dodá.

"To - to bych si nikdy nedovolila. Jen..." následuje opět maličká pauza, kdy se Linda nadechne, aby mi poté řekla...

"Jen musím nejdřív toho člověka milovat, abych ho pustila do své ložnice a ráno s ním i posnídala."

"Tak to bude tvrdý oříšek," promluvím k ní. Linda se už z prvního šoku, který jsem jí přivodil, trošku vzpamatovala a opatrně špitne:

"Zrovna Vy byste ho rozlousknout mohl", sklopí oči a dívá se do země, jako by právě řekla něco velmi nemravného.

Když se mi znovu odváží podívat do očí, usměji se na ni a pokračuji v tom, co jí chci říct. "Pro tentokrát nebudu na tom třetím bodu trvat, ano? Takže bych Vás mohl zítra vyzvednout po práci. Řekněme v osm?"

Linda mi ale navrhne, že se staví v práci za mnou a půjdeme se společně někam najíst. Souhlasím s tím, zní to dobře. Budu moci být s Lindou o něco déle. Protože na ní vidím, jak je stále nesvá, raději se rozhodnu odejít. Než dojdu ke dveřím, má teplá dlaň se lehce dotkne Lindiny tváře. Pohladím ji. Mé prsty něžně odhrnou pár rudých hedvábných pramínků z andělské tváře, abych jí mohl věnovat lehounký polibek.

Probouzím v Lindě odezvu toho, co sám pociťuji. Vím, je to teprve začátek a extáze, kterou v sobě vzájemně rozněcujeme, bude sílit a sílit.

Nikdy jsem nepoznal dívku tak jemnou a křehkou. Dokonce i Susan je pouhým stínem skutečnosti, kterou nyní prožívám. Jako bledý přízrak mizí v minulosti.

"Budu se moc těšit, Lindo! Na shledanou!"

"Na shledanou, Michaele! I já se těším!" Poví Linda ve dveřích.

Odcházím a raději se neohlížím, musel bych se opět vrátit a vášnivě ji políbit. Ale dnes už toho na andílka bylo moc. Nemůžu se dočkat, až její sametové, sladké rty znovu ucítím na těch svých. Snad už zítra. Zdá se, že je hodně nezkušená a že o vztazích zatím skoro nic neví. I to mě k ní přitahuje tak strašně moc. Její plachost a nevinnost podtrhuje její křehkou krásu. Když jsem ji viděl poprvé, myslel jsem si, že bude těžké jí odolat. Působila na mě jako svůdný vamp. Ale teď už vím, že v tom svůdném těle se skrývá něžný andílek, křehká bytost a čistá duše.

Stojím ve dveřích. Jsem opět jak paralyzovaná. Stále si asi neuvědomuji, co se před chvílí stalo. Ano, co se vlastně stalo? Michael mě právě pozval na rande... Konečně zavřu dveře a roztřesu se. Dochází mi najednou vše. Nejdříve ten trapas. Panebože, Michael viděl mé plátno. Znovu cítím, jak mi červenají líčka. Dojdu k obrazu. Co si teď bude o mně asi myslet? Určitě, že jsem hloupá, ale jistě mu došlo, že mi na něm hodně záleží. Cítím se tak zmatená. Zároveň jsem ale velmi šťastná. Budu moci strávit večer s člověkem, do kterého jsem zamilovaná. Ale mám také strach. Já přeci nikdy s nikým nechodila. Nikdy jsem neměla ani chlapce, natož partnera. A Michael působí tak vášnivým dojmem. Je jistě velmi zkušený. Začíná se mě zmocňovat panika. Sice mi slíbil, že na mě zítra nebude tlačit, ale co pak? Perou se ve mně snad všechny emoce. Jsem šťastná, přesto vystrašená. Těším se na Michaela, přitom se celá třesu jen z pomyšlení, že s ním budu o samotě. Vůbec nevím, co mám dělat a už vůbec nevím, jak se mám chovat. Až Michaelovi dojde, jak to se mnou je, určitě mě nebude chtít. Určitě si chce jen užít. Uvolnit se po práci. Ale i kdyby mu šlo třeba jen o jednu jedinou noc, byla bych za ni šťastná. Miluju ho. A budu doufat, že ta jedna noc se protáhne alespoň na pár dní...

Pomalu se vracím do atelieru. Posadím se na židličku. Vezmu do ruky štětec, který si již vybral svou vyvolenou barvu a dodělávám poslední detaily svého obrazu. Je tak krásný. Ještě se podívám směrem k oknu. Nebe právě přestalo plakat a já se cítím šťastná.

Nasednu do auta a vracím se do bytu. Ačkoliv tohle skoro nikdy nedělám, jdu do svého baru. Vezmu lahev whisky a naleji si pořádného panáka. Potřebuji po dnešku trošku vypnout a na nic nemyslet. Kopnu jej celého do sebe a tělem se mi okamžitě rozlije žár. Kdybych to neudělal, viděl bych před sebou znovu to mrtvé tělo. Tentokrát mladého chlapce. Mohl být stejně starý jako Linda. Ale jeho život skončil. Ten děsivý scénář je stále stejný. Už ani nemusím číst spis, nemusím se patologa ptát na příčinu smrti. ON znovu rozehrál svou vražednou hru.

Posadím se na pohodlný gauč a zakloním hlavu. Mé myšlenky se stále více stáčejí k Lindě. Myslím na její krásný obraz. Dala do něj své srdce, které ke mně promluvilo. Slyšel jsem jeho hlas. Vystihla každý sebemenší detail mé tváře. Jen zakroutím hlavou, jak někdo může něco tak krásného namalovat. Linda je skutečně veliká umělkyně, její talent je nesmírný. Když jsem ji pohladil, cítil jsem, jak se chvěje. A vím, že mi na ní už teď záleží. Takhle jsem naposledy uvažoval, když jsem byl se Susan a ji jsem skutečně miloval. Znamená to, že miluju Lindu? Ptám se sám sebe, přitom mé srdce odpověď zná už dávno. Měl bych ho poslechnout. Mé zlomené srdce znovu začalo bít. Může za to ta mladá, nevinná dívka. Budu jen doufat, že si časem získám její srdce také. Musím o něj začít bojovat.
 


Komentáře

1 Janča Janča | 30. dubna 2012 v 22:04 | Reagovat

Olinko, opět nádherný díl :-)
Strašně se mi líbilo, když Linda malovala, její myšlenky jsi krásně popsala.
A potom i její rozpaky, když ji Michael tak neomaleně pozradil svoje tři body.
Ale jeho myšlenky i úmysly jsou čisté, škoda, že Linda nevidí do jeho mysli, protože on si o ní myslí jen to nejlepší :-)
Bihužel, ona má stále pocit, že pro něj není dost dobrá a přitom opak je pravdou ;-)
Ke konci mě ale zamrazilo, další vražda, žádná příjemná zpráva...
A dnešní nejkrásnější okamžik pro mě byl, když Linda cítila vůni Michaelovy košile :-)

2 ondina ondina | 1. května 2012 v 9:31 | Reagovat

[1]: Jani, děkuji!
nejprve přeji dcerce vše nejlepší!

A k AD: Michael je prostě svůj, prožil si zklamání a musí se ujistit o tom, co si o Lindě myslí. Proto je někdy tak tvrdý. Chudinka, je mi jí někdy až líto. Sama neví, jak je silná a statečná a vlastně hodna obdivu.
Ten okamžik, který jsi napsala, je i tím mým nej... ;-)
Pěkný den! :-)

3 Janča Janča | 1. května 2012 v 18:19 | Reagovat

Olinko :-)
Krásné prvomájové odpoledne přeju ;-)
Moc ti děkujeme za přání pro Kačku :-)

No, já vím, že má Michael Lindu rád, ale trošku ji trápí :-)

4 ondina ondina | 1. května 2012 v 19:48 | Reagovat

[3]: Děkuji Janičko, já popřeji ten krásný večer...!

Já Michaelovi sama mnohokrát domlouvala, že ji nemá tak mučit, ale on má svou hlavu. Co pak nadělám, že? ;-)  :D Chudinka naše křehoučká.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist