Atelier duše 4.

21. dubna 2012 v 16:57 | ondina |  Povídky

Můj spánek je až příliš neklidný. Přestože jsem zažil neobyčejný večer strávený s Lindou, díky které jsem na pár hodin zapomněl na veškerou bolest, kterou mi už život stačil během mých pětatřiceti let přinést, vrátil se mi do snu zase ON… Proč? Doufám, že si nenašel další oběť. Mám tak divný, skličující pocit, skoro mě až děsí. Svírá se mi hruď a důvod je mi neznámý. Mé smysly se zbláznily. Proč náhle cítím takový strach? Na čele mám kapičky ledového potu, bojím se. Ale ne o sebe. Mé srdce mi říká, že je někdo v nebezpečí. On určitě udeří znovu. On, brutální vrah, jehož složka nabitá zlem mi leží na stole jako nevyřešený případ. Když zabil svou zatím poslední oběť, slíbil jsem sám sobě i Annie, že jeho zběsilý, krvelačný lov zastavím. Anne byla nádherná mladá dívka se životem před sebou, kdyby ho z ní nevysál ON. Přísahal jsem, že ukončím jeho vražednou, podlou, přízemní hru, kde se hraje podle jeho ubohých a krutých pravidel. Díky němu se už půvabná Anne nikdy neusměje, nepocítí radost nebo třeba i smutek, štěstí a lásku. Její život zmařila jeho touha po krvi, touha zabít. Touha vzít mladý krásný život, který nebyl naplněn.



Začíná nový den. Vezmu svůj mobil a objednám ty nejlepší čerstvé jahody. Nadiktuji své přání a připojím adresu, na kterou mají být hned ráno doručeny. Po každodenní ranní rutině zamířím ke svému autu. Rozjedu se do práce. Jedna věc je dnes ale jiná, má tvář už není smutná, naopak. Těším se, že za chvíli zase uvidím svou Lindu. Slíbila, že se zastaví u mě v laborce. Sám nevím, nač se těším víc. Zda na novou stopu, kterou mi snad Linda ukáže nebo právě na ni?

Dnes jsem vstala dříve než jindy, protože musím navštívit Michaela v kriminální laboratoři. Jsem opět tolik nervózní, co když mu s případem nepomůžu? Bude si myslet, že jsem hloupá, že nic neumím, že jsem k ničemu. Sama si myslím, že jsem zbytečný člověk, který si nezaslouží na světě žít, dýchat a cítit něco tak důležitého, čistého a krásného jako je láska. Někdo tak dokonalý jako je Michael, by se nikdy nemohl zamilovat do někoho tak obyčejného jako jsem já.

Jdu do kuchyně. Uvařím si šálek čokolády, kterou miluji už od svého dětství a pomalu s hrníčkem v ruce přejdu do místnosti, kde mám rozdělaný svůj obraz, který miluji. Stále stojím u rozmalovaného díla. Některé části jsou již hotové. Můj štětec přenesl na plátno jeho oči i rty, jejichž svodům jsem podlehla nejdříve. Zpod mého štětce vychází JEHO podoba. Je jako živý. Jeho obraz můj štětec spíše odkrývá, než nanáší. Budu mu opět důvěřovat.

Přiblížím hrníček k těm svým rtům a napiji se z něj. Chuť čokolády ve mně vyvolává ty nejsladší vzpomínky na včerejší večer, když mě Michael vášnivě líbal. Polknu další doušek horké tekutiny a dívám se na Michaelův obraz, na jeho oči. Myslím, že se mi podařilo vystihnout, jak ve skutečnosti vypadají a září. Nejkrásnější oči, do kterých jsem se mohla v životě podívat. Stačil jeden jediný pohled k tomu, abych byla naprosto ztracena. Dívám se na droboulinké zlato, které je skutečně jen sotva postřehnutelné. Michaelovy oči mě svou magickou nebeskou mocí pohlcují i přesto, že se na mě dívají jen z mého obrazu. Dívám se na jeho překrásnou tvář, na ty aristokratické, tvrdé, ale současně tolik něžné rysy. Bude to mé nejkrásnější dílo, už teď tohle plátno miluji. Už teď miluji Michaela.

Z mých zamilovaných myšlenek mě probere zvonek a vrátí mě zpět na zem, do reálného života. Bude to nejspíše soused, který si pod záminkou došlého mléka do ranní kávy chce se mnou dohodnout rande. Budu mu muset říct na rovinu, že nemám zájem. Mé srdce se rozhodlo bít a od první chvíle patří každý jeho úder jen Michaelovi. Vím, že už bude tlouct pro Michaela napořád, dokud se nezastaví. Položím svůj hrneček cestou ke dveřím na kuchyňskou linku a znechuceně jdu otevřít.
"Dobrý den," pozdraví mě poslíček, "jste slečna Linda Jeanette, prosím?"
"Ano, to jsem já," nechápavě odpovím. Nečekám žádnou zásilku ani nic jiného…
"Něco pro Vás mám. Tady mi to, prosím, podepište," dá mi arch s tužkou na podepsání a předává mi košíček. I přes balící papír obsah krásně voní, jako by šlo o jahody.
"Jste si jistý, že je to pro mě? Nic jsem si neobjednala," stále nedůvěřivě koukám na voňavou zásilku. Poslíček se podívá znovu na cedulku, na které je napsáno: Pro nadpozemsky krásnou Lindu, a jen řekne:
"To, myslím, sedí!" Usměje se a odchází.

Zavřu dveře, zbavím košíček papíru a opravdu, uvnitř nacházím nádherné, velké, temně rudé jahody. Budou jistě sladké. Vezmu si lístek a přečtu si vzkaz:
"Milá Lindo, včerejší večer byl pro mě výjimečný. Chci Vám za něj maličko poděkovat. Ani ta nejlahodnější jahoda se nevyrovná Vašemu sladkému polibku, který mi bral dech. Budu se těšit na další setkání s Vámi. Váš Michael."
Do očí se mi hrnou slzy. Nohy se mi podlamují. Náhle se ve mně rozlévá pocit štěstí, toho krásného tepla. Určitě na mě Michael myslí, když mi poslal jahody. Jsou tak hříšně lákavé, neodolám jejich vůni a chuti. Vložím jednu do úst. Její sladká šťáva se okamžitě rozlije v mých ústech. Blahem přivřu oči. Jahoda je šťavnatá a sladká…jako Michaelův polibek. Tento okamžik si vychutnávám. Myslím na něj. Čas ale neúprosně běží a já nechci přijít do laboratoře pozdě. Nechci, aby musel Michael čekat. Jdu do kuchyně, jahody dám do ledničky, dopiji poslední doušek čokolády, hrníček odložím do dřezu a jdu se připravit k odchodu. Tentokrát vyberu z šatníku bílé džíny a tričko, nalakuji vlasy, dnes ráno se rozhodly být hodně neposedné. Nalíčím se a vyrazím za Michaelem do práce.

Zabývám se důkazy z místa činu, kde byla zavražděna slepá Sarah. Bella mi oznámí, že na mě v jedné z místností, kde je na stole i umělecká busta nedodělaného pána, čeká jistá slečna Jeanette. Rychle se zvednu od mikroskopu, kde se znovu probírám kovovými částečky reflexu z místa činu a spěchám za Lindou. Bella má na starosti dopis psaný Braillovým písmem.

Ano, Linda přišla. Je v jedné laboratorní místnosti a dívá se na bustu, je ke mně otočena zády a mně se tak naskytne dokonalý výhled na její maličký zadeček, jehož bezchybný tvar ještě více zvýrazňují upnuté bílé džíny. Stejně tak dokonalé jsou i její štíhlé nohy. Její rudé, hebké vlasy spadají až k pasu jako by ji zdobil hedvábný závoj. Tohle je skutečný pohled pro Bohy ne pro mě, obyčejného smrtelníka. Nemohu z krásy, kterou vidím před sebou, odtrhnout oči. Připadám si jako nějaký zamilovaný puberťák. Zhluboka se nadechnu, nesmím dát na sobě nic znát. Linda sice ví, že pro ni mám jistou slabost - jistou určitě ne. Měl bych použít význam jiný, mám pro Lindu velkou slabost. Teď jsem ale v práci. Pro sblížení s Lindou snad najdu lepší příležitost než prostory laboratoře, kde se řeší obvykle jen smrt obětí. V laboratoři s nimi denně prožíváme ten poslední a nejhorší okamžik jejich života. Tady není místo pro lásku.

"Dobrý den, Lindo," promluvím konečně v momentě, kdy popadnu dech poté, co mi ho tohle překrásné stvoření sebralo. Linda se trošku lekne, otočí se a já se opět podívám do jejích očí. Smaragdové a svítivě stříbrné stíny dokonale prozařují Lindin hluboký pohled. Odpoví mi na pozdrav a pousměje se.
"Děkuji, že jste přišla", začnu náš rozhovor.
"Tuhle práci jsem nikdy nedělala," strachuje se Linda. Klidným hlasem pokračuji:
"Já vím. Potřebuji Vaše nadání. Tuhle bustu jsme našli v bytě slepé umělkyně. Chci vědět, zda jde o práci na profesionální úrovni nebo jen o amatérský výtvor," podívám se nejdříve na pana nedodělaného a poté zpět na Lindu.
"Na první pohled je to profík," tichounce promluví Linda. Oh, je tak sladká, pomyslím si. Pak už pokračuje mnohem jistějším tónem:

"Michaele, nevidím žádné výrazné rysy. Oči, nos, ústa, líce, nadočnicové oblouky, jednoduše nic nevypadá výjimečně. Když se rozhodnete trávit čas nad něčím obyčejným, tak obvykle kvůli tomu dotyčnému."

Poslouchám Lindin výklad. Je zřejmé, že ví přesně, o čem mluví. Každé její slovo mě ujišťuje o jejím daru nadání. Linda je opravdová umělkyně, bohém. Mluví sice stále tiše, ale už pevně. Musím se jí zeptat, zda by mi s tou bustou nepomohla, stále se mi pana nedodělaného nepodařilo identifikovat a "rád" bych se s ním seznámil. Jde o možného vraha slepé Sarah. Zbabělce, kterého chci dostat za tu ubohost, které byl schopen. Promluvím k Lindě:
"A dodělala byste ho?" Linda se znovu podívá na bustu, pak její pohled směřuje k mým očím. Kývne hlavou a řekne:
"Asi ano. Pravá strana je velmi dobře zpracovaná. To určitě zvládnu," usměje se na mě a pokračuje:
"Ale pak mě budou asi bolet ruce."
"Vy neděláte rukama ráda?" Zareaguji a zvednu provokativně levé obočí. Taktéž se pousměji, ale jen velmi lehce. Linda okamžitě zčervená. Líbí se mi dostávat ji do rozpaků.

"Michaele, já...", nestačí dokončit větu, protože jí skočím do řeči.

"Lindo, okamžiky, které jsem včera s Vámi strávil, pro mě moc znamenaly. Každá vteřina, minuta a hodina pro mě byla nejen krásná, ale hlavně moc důležitá. Moc se mi to líbilo."

"A která část večera se Vám líbila nejvíc, Michaele? Jídlo, pití, příjemná hudba nebo ten moment, kdy jste mě tak tvrdě přibil ke zdi?" Pokračuje Linda.

"Ještě jsem se z toho nevzpamatoval," přiznám se ke své slabosti.

"Ani já ne," Linda sklopí oči a její růžový nádech v obličeji je čím dál znatelnější.

"Děkuji za jahody, které jste mi poslal.

"Volil jsem právě je, protože chutnají jako Vaše rty, stejně sladce, Lindo!" Sám nemůžu uvěřit, co se mnou Linda dělá, ale svá slova nedokážu zadržet. Potřebuji, aby věděla, co cítím, když je se mnou.

"Děkuji," opět nesměle špitne to křehké stvoření, když se ozve hlas za námi. Přispěchala za mnou Bella. Jen mi oznámí, že přišel profesor z Braillovy univerzity, aby nám přeložil Petův dopis pro Sarah. Nechce se mi odejít od Lindy, ale jsem v práci a chci vraždu Sarah vyřešit. Naposled promluvím k Lindě:

"Nechám Vás tady s panem nedodělaným o samotě," odcházím s Bellou za univerzitním profesorem. Ale ještě se otočím k Lindě, která se už chce věnovat dokončení busty. Usměji se na ni, mrknu a řeknu jen:

"Děkuji, Lindo!" Odpovědí je mi její nádherný úsměv, který dokáže na rtech vykouzlit jen tento nádherný anděl. Můj anděl. Linda.
 


Komentáře

1 Duffne Duffne | Web | 21. dubna 2012 v 19:32 | Reagovat

Moc se omlouvám Ondi, že jsem tu včera nebyla :)...
To je tak krásná povídka !!! Úplně mě uhranula :) ! Nemám slov, těším se na další :) !

2 ondina ondina | 21. dubna 2012 v 22:19 | Reagovat

[1]: Milá Duffne,
moc TI děkuji za milá a krásná slova, která mě velmi potěšila a skutečně povzbudila. Moc si toho vážím!
Děkuji a přeji krásný večer!*

3 Janča Janča | 22. dubna 2012 v 11:22 | Reagovat

Ááách, Olinko, já nevím,jak je to možné, ale pokaždé když si čtu některý z dílů, tak se mi zdá dokonalý a přesto ten následující je vždycky ještě dokonalejší :-)
Moc se mi líbí, jak vypisuješ pocity obou z hrdinů, jejich myšlenkové pochody a vnímání okolního světa.
Třeba dneska mě zarazilo, jak na sebe samu Linda pohlíží :"Sama si myslím, že jsem zbytečný člověk, který si nezaslouží na světě žít, dýchat a cítit něco tak důležitého, čistého a krásného jako je láska"...
To je hodně krutý soud od někoho takového, jako je Linda :-(
Jsem zvědavá, co, nebo kdo ji k tomu názoru vede, nejspíše to bude něco z minulosti.
Každopádně doufám, že ji Michael tyhle  pocity navždy vyvrátí :-)
Děkuju za krásné počtení ;-)

4 ondina ondina | 22. dubna 2012 v 12:33 | Reagovat

[3]: Awww, Janičko*,
moc děkuji!

Myslím, že máš pravdu, co se Lindy týče. Vůbec si nevěří, je plachá, ale slibuji, že nejen pomůže s vyšetřováním, ale jistě dokáže každému, nejen Michaelovi (tomu však nejvíc), jak je silná osobnost.
Krutý osud, hm, opět trefa. A nejen v minulosti...
A Michael? Doufám, že to udělá. Že nepromarní čas... Víc neprozradím.
A já děkuji za krásná slova!!♥♥
Krásný den, Jani!*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist