Atelier duše 1.

14. dubna 2012 v 17:27 | ondina |  Povídky

Na nejtemnějších stránkách neblahého nadpřirozena nenalezneme nic strašnějšího než upíra, vyděděnce i mezi démony...

Slunce proniká pokroucenými větvemi stromů v pruzích světla do mé ložnice. Otevřu oči ve chvíli, kdy mou tvář na polštáři pohladí jeho paprsky. Je víkend, krátce po osmé hodině. Obrátím se a ruka mi spočine na prázdném místě vedle mě. Pocit prázdnoty už dávno nevnímám. Susan odešla a já jsem se s tím konečně vyrovnal. Smířil jsem se s realitou, odstěhoval se ze Seattlu a začal jsem pracovat ve městě andělů.
Vstanu a pomalu přejdu k oknu. Větvemi stromů stále provívá vánek. Pozoruji půvabný tanec, během něhož předává jeden strom své jedinečné poselství druhému.
Obléknu se a jdu si zaběhat. Když se vracím, stavím se jako téměř denně pro pár čerstvých croissantů. Odložím je v kuchyni, zapnu varnou konvici.
Jdu do koupelny, kde si můžu konečně vychutnat příjemnou sprchu. Proud teplé vody dokáže nádherně uvolnit každou buňku mého těla. Potřebuji to. Cítím napětí. Stále myslím na krásnou Anne. A myslím na NĚJ... Myslím na tu chvíli, kdy jsem naprosto selhal. Trápí mě to. Znovu je tu. Tichá, ale trýznivá bolest, kterou pociťuji. Všechny ty vzpomínky, ty spojující čáry se v ní promítají.
Otevřu prokletý spis. Spis? Lépe složku nazvat samotným zlem. Přeji si, aby byl jen snem, noční můrou, ze které se probudím. Přeji si, aby se nic z toho nikdy nestalo.
Po pár hodinách, kdy se pročítám všemi strašnými analýzami nevyřešeného případu, se začíná o pozornost hlásit můj prázdný žaludek. Půjdu se najíst do své oblíbené jídelny…


"Číslo 32"… volá obsluhující muž.

"Michaeli, jako vždy?" Zeptá se mě mladík.

"Ano, Stevene."

"Dovolte! S dovolením, prosím!" Snažím se dostat k pultu pro své číslo, ale robustní padesátnice do mě vrazí a předběhne mě. Noviny, které držím v ruce, mi spadnou na zem, jsem to ale nešika. Než se stačím pro noviny sehnout, už mi je podává krásný muž… Pocítím velmi krátce jeho něžný dotek. Ty noviny potřebuji, mám v nich zaškrtnutý důležitý inzerát, hledám si byt.
"Děkuji. Začíná tu být těsno, že?" Promluvím k blonďákovi.
"To pokaždé v tuhle dobu", mírně se pousměje krásný muž. Náhle se ozve jeho pager.
"Je to vážné?" Zeptám se nesměle.
"To vždycky," odpoví.

"Tady máte svou objednávku, Michaeli. Určitě nebudete jíst tady?"
"Ne, Stevene, Musím jít, napište mi to, prosím," odpoví chladně mladík, Michael, jak jsem pochopila. Krásné jméno. Ve tvářích ucítím růžový nádech. Michael se náhle otočí a podá mi maličký papírek s číslem objednávky. Pousměje se.
"A tady, vezměte si to. V návalu, jako je dnes, si beru dva. Kdybych náhodou něco zapomněl," usměje se na mě.
Držím v ruce papírek s číslem 33. Podám ho mladíkovi za pultem.
"Děkuji," odpovím a na Michaela se usměji.

"Číslo 33", vytrhne mě z mých myšlenek okamžitě Stevenův hlas. Jen odpovím: "Jeden sandwich, prosím." Ještě se po blonďákovi ohlédnu, ale už nikde není. Zaplatím a odejdu.

Když mluvím se Stevenem, všimnu si krásné zrzečky. Je hubená, sladká. Její sametové, rudé, dlouhé vlasy jí spadají na ramena. Každičký detail její tváře je dokonale sladěn. Řasy má namalované, jsou nádherně husté. Nalíčené má i oči. Jsou přímo magické, černě orámované. Svůdné. Působí velmi sexy dojmem. Na sobě má uplé džíny, které zvýrazňují její maličký zadeček a tričko, jehož jeden rukáv jí svůdně padá z ramene. Spadly jí i noviny. Sehnu se k nim. Hned si stačím všimnout červeně zakroužkovaného inzerátu - "nezařízené byty na leasing". Podám je zpět křehké, nádherné bytosti. Stydlivě mi poděkuje. Nadechnu se, chci ji pozvat… ale v ten moment mi zapípá pager. Přečtu si zprávu: "Možná vražda, 1 mrtvá dívka." Musím jít. Ale náhle se zarazím a dám rusovlásce svůj druhý lísteček s číslem 33. Usměji se na ni a odcházím.

"Ahoj Bello," pozdravím na místě činu svoji nadřízenou. Ano, pracuji jako kriminalista. Má nadřízená se jmenuje detektiv Isabel Ripoll, Bello jí říkám jen já, je skutečně krásná! Rozumíme si od prvního okamžiku, kdy jsem ke kriminálce nastoupil. Stali se z nás nejlepší přátelé, říkáme si vše a jeden druhého podporujeme.
"Tak co tu máme?"
"Dívka. Uškrcena, má na krku čisté řezné rány. Je zřejmé krvácení do očí," odpoví Isabel.
"Na tváři má šmouhu, vypadá to na možný galvanický reflex. Ale nikde nevidím stopy po výstřelu, není tu ani kapka krve.
A kde je střela?", zeptám se Belly.
"Není tady. A nevíme, kdo ta dívka je. Nemá u sebe kabelku ani legitimaci," Bella se na mě smutně podívá.

Po ohledání místa činu se později stavíme na pitevně.

"Doktore, co je příčinou smrti?" Jak typická a stále stejná otázka zaznívá z mých úst. Patolog odpoví: "Kulku nemám, příčinou smrti bylo zadušení následkem strangulace."
"To pořád nevysvětluje reflex na tváři," konstatuji. Patolog jen odpoví, že už odebral vzorek, který budu muset v nejbližších minutách analyzovat.
Isabel přichází okamžitě s další otázkou: "Ty řezy na hrdle, to byl provaz?"
"Těžko říct", odpoví doktor. "Strangulační rýhy jsou moc tenké. A má přetnuté zrakové nervy."
"Ta dívka je slepá?" Zeptám se.
"Ano, je slepá."

S Bellou se na sebe nevěřícně podíváme. Ani jeden z nás nechce nahlas vyslovit otázku: "Kdo mohl zabít slepou dívku?"

Vrátím se domů. Stále musím myslet na toho vysokého, štíhlého mladíka. Na jeho nádherné zelenohnědé oči. Jsou lemovány dlouhými řasami. Jeho pohled je vášnivý. Neuniklo mi však, že jeho nádherné oči jsou plné ENTSAGUNG. Nemůžu jej dostat z hlavy. Vlasy má jako jantar. Jeho plné rty přitahovaly mou pozornost jako ten nejsilnější magnet, působí sametovým dojmem. Jak asi chutnají?
Šlo jen o letmé setkání, ale už teď vím, že na něj nepřestanu myslet. A jeho hebký dotek, když mi podával noviny, nezapomenu. Dotek něžný jako dotek motýlích křídel. Nezapomenu ani vůni jeho deodorantu. Působí tak smyslně…, tak tajemně.
Už vím, co udělám. Jeho tvář je v mé mysli do detailu vyfocená. Jdu do svého ateliéru, natáhnu plátno, vezmu štětec… Chci si tu nádheru, tu překrásnou tvář zvěčnit. Pustím se do malování. Na plátně se objeví každá čára a otisk barvy. V tuhle jedinečnou chvíli, kdy můžu být opět s ním, ještě netuším, že cenou za vše bude peklo. Zároveň sním o tom, že ho znovu potkám. Přemýšlím nad tím, zda chodí do jídelny častěji, ten mladík od obsluhy ho přece zná, oslovil ho jménem. Ano, dostala jsem nápad. Musí to vyjít. Pousměji se, mám novou jiskřičku naděje, že Michaela znovu uvidím.

Další den ráno se vrátím do jídelny, ale Michael tu není. Vezmu lístek s menu, chvíli píšu a pak jej dám tomu mladíkovi, Steven se jmenuje, myslím. A už zbývá jen doufat.


Jdu do laborky, kde mě čeká analýza vzorku od našeho patologa. Za chvíli dojde i Isabel a zeptá se mě, jak mi to jde s tím galvanickým kožním reflexem slepé dívenky?
"Je to uhlíková ocel, obvykle je spojena s broušením bruslí hlavně u hokejistů."
Ve stejný okamžik zaklepe na dveře jeden z našich policistů, v ruce má růžovou kabelku. Neodpustím si svou poznámku: "Oh, tohle k Vašim botám padne dokonale, detektive Prado." Policista se jen ušklíbne a dá nám potřebné informace o nešťastné dívce. Zjistíme, že se jmenovala Sarah Rogers a detektiv prozradí i její adresu. S Bellou se tam jedeme podívat. Náhle si povšimnu, že jsou v koši vyhozené stejné noviny, co upustila ta půvabná rusovláska. Nedá mi to a vezmu si je s sebou.

"Tak se zdá, že byla velká umělkyně, těžko se dá uvěřit, že byla slepá. Prý sochařka z povolání," mluví ke mně Isabel. Já se dívám na všechna krásná umělecká díla, která jsou všude v jejím bytě. "Myslíš, že by to mohly být zakázky pro přátele?" zeptám se. Podívám se na jednu z bust. "Tenhle pán je nedokončený," ukážu ji Belle. Vezmeme ji s sebou do laborky.

Už je hodně pozdě. Cestou z práce se stavím v oblíbené jídelně. Myslím na to, zda můžu ještě někdy vidět krásnou rudovlásku, která mě tak okouzlila. Působí dojmem oslnivé krásy. Možná bych se mohl pokusit zjistit, kdo to je. Kdo je to překrásné stvoření, které mě uhranulo jedním jediným prvním, zato magickým pohledem. Stále si to nechci přiznat, ale vkrádá se mi do mých myšlenek. Její zářivý a hravý pohled. Její plachý, avšak sladký úsměv.

Když přijdu do jídelny, Steven mi podává menu. "Stevene, váš jídelní lístek znám už několik měsíců," usměji se. Ale Steven mi odpoví, že by mě mohla zajímat spíše ta zadní strana. Rozhodně více než menu. Dodá, že ho poprosila nepřehlédnutelná rusovláska, aby mi to předal.
Vezmu si tedy menu a začtu se do vět, které mi ta tajemná bytost napsala:

"Milé číslo 32, chtěla jsem Vám poděkovat. Celý můj den byl šedivý a dlouhý. To prázdno cítím už pár měsíců. Uvažovala jsem o tom, že odejdu z Los Angeles. Pak jsem si ale řekla, kdyby mi alespoň jeden jediný cizí člověk ukázal trošičku té laskavosti, něhy, porozumění, zůstala bych. A ráda. Potom jste se objevil Vy. Mluvil jste se mnou a díval se mi do očí. Váš úsměv byl vřelý a upřímný. Nejkrásnější. Chtěla jsem, abyste věděl, že v ten okamžik jsem vnímala i ostatní barvy, nejen tu prázdnou šedivou a cítila jsem se moc hezky. To jen díky Vám zůstanu tam, kde jsem.

Vaše číslo 33."

"Dáte si něco?" Zeptá se Steven.
"Ne, ani ne." A na tváři se mi objeví opravdový úsměv.
 


Komentáře

1 mašlička mašlička | 15. dubna 2012 v 9:41 | Reagovat

Oluško, Beruško,
celej dědeček. "Aber gé-gé-gé..."

2 Duffne Duffne | Web | 15. dubna 2012 v 11:58 | Reagovat

Přeji dobrý den ;) !
Musím pochválit povídku, je to velice hezky napsané :) ! Doslova dech-beroucí...
Jinak máš pravdu, Kat je anděl :)...
Přeji hezký zbytek něděle :) !

3 ondina ondina | 15. dubna 2012 v 13:13 | Reagovat

[1]:
Dědečkovy historky, ty jsem nejen hltala a milovala, ale já jsem jim jako malá i věřila. Pamatuješ na opice a rosomáka?
Děkuju!*

[2]: Přeji krásnou neděli, milá Duffne!
Velice děkuji za krásná slova, velmi mě potěšila a pohladila!* Děkuji!!
Kat je naprosto úžasná! Milá a srdečná, krásná. Ano, napsala jsi to opět krásně, ANDĚL!Má velké kouzlo.
Krásný den!*

4 Janča Janča | 16. dubna 2012 v 18:22 | Reagovat

Olinko, tak jsi Ateliér přece jenom oživila? :-)
I když si myslím, že je to stejně škoda, že jsi nezůstala u původního obsazení, ale tak, co se dá dělat, respektujutvé rozhodnutí ;-)
I tak je povídka hodně zajímavá, dneska jsem se s ní teprve trošku seznámila a hned mě zaujalo jak téma, tak i tvůj nezaměnitelný, krásný rukopis ♥ Nebo myšlenkopis? :-)
Miluju tvoje psaní, však víš a na tuhle povídku se hodně těším.
Takže hned letím na druhý díl ;-)

5 ondina ondina | 17. dubna 2012 v 8:31 | Reagovat

[4]: Povídka mi dala práci, tak jsem ji sem nakonec dala... Existuje i v TWC verzi, kterou stále mám, ale ta na blog nepůjde!
Jani, téma vlastně bude úúúplně jiné, jen jsem potřebovala "představit" Michaela a Lindu. ;-)
A děkuji!

6 Janča Janča | 17. dubna 2012 v 17:13 | Reagovat

Jiné téma??!! O_O
Já jsem myslela, že hlavním tématem bude to vyšetřování ;-) A taky vztah mezi Michaelem a Lindou :-)
No to jsem teda blázen ;-)

7 ondina ondina | 17. dubna 2012 v 17:33 | Reagovat

[6]: Má milá*,
vůbec nejsi...
Naopak, orientuješ se od první chvíle naprosto přesně. Úplně jsem nadšena, jak jsi vše okamžitě pochopila. Jsi báječná! Nejen, že jsi přesně odhadla, jakým směrem se příběh bude odvíjet. Ty to umíš vycítit, ano, tvůj cit, vnímání♥. Jsi vážně skvělá!*
Vyšetřování bude hlavní, stejně jako vztah Lindy a Michaela. Víš, já potřebovala "říct", KDO je Michael a KDO Linda. Ale ty už to víš.
Děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist