Ariadna 2.

14. března 2012 v 11:08 | ondina |  Ariadna♥
Tento díl chci věnovat mamince♥♥♥!!

Moji milí čtenáři,
Ari vám posílá opět veliký pozdrav. Děkuje za potěšující komentáře, kterých si váží.
Ještě pár slov k Sáře. Ano, ona je tou Ariadnou, ale Sára NENÍ Oli!! Sára je smyšlená postava, každý z vás si ji může představit podle vlastní fantazie. Jen jsem moc chtěla, aby byla krásnou rusovláskou s modrýma očima...
A mahagonové oči Jane mají také svůj význam. Mahagon a kytara Gibson, jedinečné spojení.
Nyní už vás nechám, aby jste se setkali se Sárou, protože se na vás velice těší!
Krásný den přeje, vaše Oli.*



Celé město je stále zahaleno do černého pláště. Zdobí jej hvězdy, ty němé a třpytivé droboučké oči nebes. Indianapolis ještě spí, mě však po dvou hodinách spánek zradí. Mlčky sedím za svým pracovním stolem a urovnávám si myšlenky. Kontroluji výsledky laboratorních vyšetření Jane. Sleduji každé číslo a graf, abych nepřehlédl jediný detail. Dělám si o ni starosti. Pokud se objeví vhodný dárce, musí být ve skvělé kondici. Když nové srdce v dohledné době nedostane, zemře. Taková je krutá pravda. Je na čekací listině už velmi dlouho. Nesmím proto nic zanedbat. Vstanu a zamířím do pokoje Jane.
Není sama. Madam Laneová, sestřička "něco přes šedesát", ji nenechává samotnou. Když je "naše" blondýnka hospitalizovaná, paní Laneová ji vždy rozmazluje. Jako já. Kráčím přítmím pokoje a opatrně přistoupím k jejímu lůžku.
"Profesore Ashbo, chvíli jsem tu se slečnou byla. Doufám, že se nezlobíte," šeptá Elaine.
"Naopak, jste poklad, Elaine. Děkuji Vám!" Mrknu na paní Laneovou. Ostatní sestry oslovuji pouze příjmením, ale k Elaine cítím respekt. Už i během stáže mi pomáhala a vždy přišla s dobrou radou.
Jane klidně spí. Zůstanu chvíli u ní. Tato mladá, velmi sympatická a vždy optimisticky naladěná slečna, vyrůstá v ústavech od svého narození. Obdivuji její odvahu čelit zlému osudu. Rve se s jeho nepřízní stejně zarputile jako její srdce nevzdává svůj životní boj. Na mně je, abych dodržel slib, který jsem Jane dal.




flashback:
"Profesore DJi, miloval jste už někdy?"
Otázkou mě mladá blondýnka zaskočí natolik, že na pár vteřin zaváhám s odpovědí. Přitom nevědomky otevírá staré rány.
"Ano, Jane." Co nejvíce zkusím odpověď zestručnit. Ale tato mladá slečna se jen tak nevzdává.
"A jaké to je, někoho milovat?"
Vážně nevím, jak odpovědět. Neumím popisovat něco abstraktního, pocity. Jak mám vysvětlit dospívající vážně nemocné dívce, která moc touží žít a jistě sní o nějakém krásném chlapci, co je to láska?
"Je to ten nejkrásnější pocit, Jane. Naplňuje tě, že jsi s člověkem, kterého miluješ. Bez něj se cítíš prázdná, jako bys nebyla. Jako by ti stále něco chybělo, kus sebe. Oddáváš se druhému. Vidíš v něm krásu, kterou druzí nevidí. Stále na milovaného člověka myslíš a při tom pomyšlení se ti sevře hruď. Milovat znamená snášet mnoho bolesti."
Panebože, co jsem to plácnul za nonsense. Já, slavný primář chirurgie nejlepší nemocnice ve státě, tady během pracovní doby sním o své lásce. Už dávno jsem zapomněl, co jsem k Tiffany cítil. Zrovna já radím mladé slečně… Honem přijdu s lepším vysvětlením.
"Beethoven kdysi řekl: Láska žádá všechno a plným právem." Snad už Jane nebude v křížovém výslechu pokračovat. Ale pokračuje. Potím se víc než během všech tří atestací, které jsem úspěšně složil…
"Myslíte, že mě jednou bude také někdo milovat?"
Trochu nyní zrudne. A já už vím, kam její otázky směřují. V našem rozhovoru nehraje hlavní part láska, ale Jane se mě jiným způsobem ptá, jestli má šanci žít.
"Určitě, Jane. Každý mladý muž bude jednou šťastný, když se zamiluješ právě do něj. Nejdříve se však musíš uzdravit! Slibuješ, že boj nevzdáš?" Plynule se do její hry zapojuji. Jane je velmi inteligentní, krásnou a milou slečnou.
"Slibuji."
Opouštím její nemocniční pokoj, když zazní z jejich úst poslední, ta nejdůležitější otázka…
"A profesore DJi?"
"Ano?" Otočím se.
"Vy mě uzdravíte, že?"
Teskně na mě upře své slzami zalité mahagony, ve kterých mohu vyčíst smutek a prosbu. Pokusím se o úsměv, který jí snad dodá důležitou naději a potřebnou víru.
"Ano, Jane, uzdravím tě. To ti slibuji!!!" Mrknu na statečnou dívenku.
Konec flashbacku:

Když opouštím její nemocniční pokoj, ještě spí. Starostlivá Elaine má pro mě připravenou svou vyhlášenou kávu. Je velice laskavá. Známe se léta a ví, že v těchto případech se její lahodný horký nápoj rovná živé vodě. I když to nikdy nedám najevo, i já jsem vyčerpaný. Elaine mě stačí ještě jemně, mateřsky, pohladit po tváři. Vrátím se do své pracovny. Za chvíli svítá a noc předá svou vládu novému dnu.

Ráno je jasné a zářivé. Je sice brzy, ale slunce už dává znát svou letní sílu. Jsem v kuchyni. Stojím zády opřená o linku, v rukou držím hrníček s kávou a znovu si v mysli přehrávám svůj životní okamžik. Ponořím se do vzpomínek, které mě vedou do zaplněného sálu, nechci je opravovat. Stále slyším obrovský aplaus ve stoje. Dostávám květiny, které nyní zdobí můj obývací pokoj. Cítím jejich podmanivou vůni, nepřekonatelnou vůni růží. Sama sebe přistihnu, jak šťastně se usmívám. I když je venku teplo, na šíji se mi dělá husí kůže. Zaplaví mě radostný pocit. Až jemný vánek proudící skrze pootevřené okno mě náhle probere z mé ochromující melancholie.

Jdu za doktorem Carterem, který slouží a proberu s ním další postup léčby této pacientky. Je v dobrých rukou. Stav Jane máme pod kontrolou a Carterovi profesně velmi důvěřuji. Spoléháme jeden na druhého v nejnapjatějších chvílích nejen na sále, ale i na emergency, když přivezou urgentní případ. Je jen otázkou času, kdy se stane mým zástupcem místo doktora Haaga.
Než však z nemocnice odjedu domů, naposledy zajdu za Jane, abych ji povzbudil. Už musí být z dlouhého čekání, neustálých opakovaných hospitalizací, bolestivých vyšetření, během kterých ani nepípne a tisíce injekcí, velmi vyčerpaná. Fyzicky, ale hlavně psychicky bolavá. Leží na lůžku a přesto, že se určitě necítí nejlépe, lehce se pousměje. Ve slunečním světle na okamžik zachytím drobné žluté čárky v duhovkách jejích mahagonových očí.
"Ahoj krásko, jak se cítíš?"
"Maličko unaveně," tichounce odpoví. Je vyčerpaná, není se čemu divit.
"Smím si poslechnout tvé srdce?"
Jen kývne. Vezmu stetoskop a skloním se k ní. Stav se skutečně lepší, ale transplantace je nevyhnutelná. Ujistím Jane, že vše zvládneme a zdůrazním, že může doktoru Carterovi plně důvěřovat.
"Doktor Carter mě bude neustále o tvém stavu informovat." Jane ví, že bych okamžitě přišel, kdyby byl stav vážný. Nepotřebuji ji proto o ničem přesvědčovat. Věří mi. Rozloučím se s naší pacientkou. Pohladím ji po vlasech a jemně, přesto pevně, jí stisknu ruku. Pak vyjdu z jejího pokoje a zamířím chodbou rovnou k výtahu.
Sjedu do podzemní garáže a zamířím ke svému autu. Nasednu do stříbrného sedanu a rozjedu se domů. Bydlím blízko Methodist Hospital, abych v případě nutnosti mohl být do několika minut připravený pomoci. Cestou se zastavím pro nějaké jídlo, protože má lednička zeje prázdnotou. U pultu jsou dnešní deníky. Někdy si přečtu Daily Journal nebo Indiana Newspaper List. Jsou tu oba. Dnes stejně zruším svůj plán na odpoledne, kdy jsem chtěl navštívit svého staršího bratra Nikkiho a švagrovou Kat na jejich pohádkové farmě. Panenská příroda je všude kolem. Nikki mi daroval krásného černého hřebce, o kterého se mi přes týden stará spolu s Christopherem, mým synovcem, jejich jediným synem. Chris je bezvadný kluk, je mu sedmnáct… Když přijedu za nimi, osedlám Tristana a vyrazíme k průzračnému jezeru. Nejkrásnějšímu místu na světě. Plány mi nevyjdou ani příští víkend, kdy mě čeká nudná nóbl oslava u starosty. Vysoká daň za "členství" mezi zdejší smetánkou…
Konečně jsem doma. Vyskládám jídlo z papírových tašek, odložím noviny na stůl v obýváku a shodím ze sebe oblečení. Jdu do sprchy. Zůstávám tam nejméně dvacet minut a nechávám vodu dopadat na své černé vlasy a pak na celé tělo. Osvěží každý jeho záhyb, každý vypracovaný napjatý sval. Cítím, jak ze mě opadává únava, proto začnu přemýšlet. Říkám si, jak dlouho asi trvá, než získá lékař pocit sebedůvěry? Rodí se dlouho. Je mi devětatřicet a jsem nyní váženým chirurgem. Jsem na vrcholu své zvolené životní dráhy a jsem přímo legendární se skalpelem v ruce. Ale vzpomínám si na chvíle, kdy jsem si myslel, že s medecínou seknu a budu raději kovářem. Jako tehdy během stáže na chirurgii. Pacientkou byla malá holčička s těžkou srdeční vadou. Starší kolegové se mezi sebou bezohledně bavili o tom, že tyto případy končí téměř vždy smrtí. "Snad ji udržíme při životě ještě dva roky…", bezcitně prohodil ošetřující lékař, když odcházel z pokoje té maličké. V ten okamžik jsem se nedokázal holčičce podívat do očí, protože v těch mých se zračily slzy. To byl moment, kdy jsem sám sobě přísahal, že budu mít k pacientovi vždy lidský přístup.
Raději vypnu vodu, osuším se a odťapkám do pokoje s osuškou uvázanou kolem boků. Postel vyhlíží lákavě, ale ještě si přečtu, co dnes píší v novinách. Nejdříve je zběžně prolistuji, když spatřím… Rychle otevřu druhý z deníků a i zde je fotografie rusovlasé pianistky. V tuhle chvíli zcela vystřízlivím z veškeré únavy. Už se mi vůbec nechce spát. Pustím se do čtení…
"… Ušlechtilá a půvabná hudba.
Tóny, které tato umělkyně vykouzlí, zní nebesky. A je jedno, zda ve forte či v pianu…"
Čtu vynikající recenzi na její úspěšně odehraný koncert v Daily Journal a básní o ní i Indiana Newspaper List. Obojí hodnocení se shoduje. Kritikové hovoří nejen o jejím nevýslovném talentu, ale i o nepopsatelném půvabu. Její křehkost přitahuje všechny včetně mě.
Journal dokonce přináší s tajemnou pianistkou rozhovor.
Jmenuje se Sarah Dumont, což už vím z programu koncertu, vše ostatní se dočtu až nyní. Sára je lyonskou rodačkou. Sladká Francouzka, pomyslím si okamžitě. Je jí 28 let. Přiznává, že se jí podlomí kolena pro bílé růže. Miluje přírodu, tanec a koně. Kvůli třešním, kterým nikdy neodolá, by dokonce maličko zhřešila. Největším překvapením je skutečnost, že tato křehká, půvabná dívka miluje rock. Nad tím se pousměji. Ona? Ale ano. Kytarová sóla jsou velmi klasickým uměním. Vystřihnu si vše o ní, ačkoliv takové věci nikdy nedělám, ale tato smyslná žena mě svým půvabem a dokonalostí naprosto uchvátila. Článek hovoří o CD, které nahrála. Můj oblíbený Beethoven. Musím jej mít. Ne jeho, ale jeho skvostnou hudbu v podání Sáry.
Hovoří s takovou láskou o rodném Lyonu a nevědomky prozrazuje jedno z mnohých tajemství. Letmo poodhaluje zákoutí své něžné duše. Sní o tom, že je Monteverdiho princeznou Ariadnou. Sára snít už nemusí. Sára je SKUTEČNOU princeznou.

Právě si dělám k obědu zeleninový salát, když uslyším domovní zvonek. Nikoho nečekám, že by snad Roger? Opět se v duchu pousměji, Mirka by mu dala.
Otevřu dveře, ve kterých stojí můj šéf.
"Ahoj hvězdo," s nadšením mě pozdraví.
"Dobrý den, Vincente!" Ke svému nadřízenému cítím velký respekt. Je přísný a je přímo vzorem sebejistoty, já se považuji za velmi zakřiknutou. Vincent mě však podporuje od první chvíle. Díky jeho důvěře v můj talent už nebudu muset hrát jen na malých podiích nebo v zakouřených barech. Pozvu ho dál. Ale chce mi jen něco říct. Něco důležitého. Něco, co mi vyrazí dech. Něco, co mi od základů změní život.
"Velmi jsi okouzlila samotného starostu. Pořádá příští víkend velkolepou party a ty, Sáro, v týdnu obdržíš do této nejvzácnější společnosti pozvánku!"
 


Komentáře

1 mašlička mašlička | 14. března 2012 v 15:54 | Reagovat

Beruško,
děkuji za věnovaný díl. Nejen, že je krásně napsaný, má logiku, je tam Tvoje duše a vedeš si dobře i v odborných výrazech a termínech.

2 ondina ondina | 15. března 2012 v 15:17 | Reagovat

To víš, Ariadnu miluju a děkuji!♥

3 Janča Janča | 15. března 2012 v 20:14 | Reagovat

Olinko moje milá :-)
Ani si nedovedeš představit, jakou mám radost, že jsi zase zpátky, už jsem měla opravdu velké obavy, jestli je u tebe všechno v pořádku, i mejlík jsem ti napsala.
Takže jsem moc ráda :D
Já už dneska nemám čas si povídku přečíst, ale zítra jsem tady jako na koni ;-)
Ale Olinko, jednu věc nechápu, jak můžeš mít tento článek přidaný včera v 11.08, když já jsem tady u tebe byla včera odpolede i večer i dneska ráno kolem 5. hodiny a nic tady nebylo, jen ten první díl, to je normálně záhada O_O :-D

4 ondina ondina | 16. března 2012 v 14:54 | Reagovat

[3]: Ahoj Jani :-),
já teď moc na net nechodím, mám doma KONEČNĚ Heroinové deníky (dřív jsem je měla "jen půjčené") a autobiografii Slashe - POKLADY, takže mě od čtení nyní neodtrhneš.
A k uveřejnění Ari... Sama tomu nerozumím. Když jsem díl na blog dávala, ani se mi nechtěl zobrazit celý... Stále to končilo tím prvním odstavcem. Ale ten den zas řádil "sandan" a vůbec, špatně vše naskakovalo. :-! Nakonec se mi podařilo díl na blog dát. Je jistě možné, že se ti nezobrazil...
Měj krásný den, přeji tobě a dcerce krásný víkend!:-)

5 Janča Janča | 16. března 2012 v 16:56 | Reagovat

[4]: Olinko ♥
Krásné slunečné odpoledne :-)
Tak ty jsi se nám dala na čtení :D
Tak to si to určitě parádně užíváš ;-)
Se sandanem máš pravdu, řádí pořád a všude, zajímalo by mě, jestli je to nějaký vir nebo co, a abych pravdu řekla, tak už mi pěkně leze na nervy, věčně mi nic nejde :-x  :-?  :-(

A teď už k povídce :-)
Nejdříve musím pochválit tvůj nádherný, procítěný styl, vyjadřování a sloh celkově.
A hned potom příběh samotný, plný života a lidského tepla.
Krásná byla ta pasáž, kde Daren mluvil s Jane o lásce, dokázal s ni hovořit upřímně a mile a přitom bez zbytečného soucitu, tomu říkám PAN doktor ♥
Daren umí nejenom léčit tělo, ale zárověň umí i porozumět bolavé duši, nádherné :-)
A Olinko, dneska jsem se i smála, doktor Carter - kardiolog, Darenův starší bratr Nikki s manželkou Kat a nakonec Sářini přátelé Roger s Mirkou, to mě opravdu velmi příjemně pobavilo, bravo :D
Teď jsem zvědavá, jestli tam takových postav bude více a na další díly se o to více těším ;-)

Jinak přeju krásný víkend, já se jdu zítra zrelaxovat do přírody a strašně se na to těším. Někde v závětří si vytáhnem karimatky a budeme si užívat sluneční lázně :-P

6 ondina ondina | 16. března 2012 v 18:08 | Reagovat

[5]: Milá Janičko♥,
já čtu skoro pořád. :-) Ještě se teď prokousávám francouzskou knihou o sportovním krasobruslařském páru Abitbol/Bernadis... Aspoň si procvičím "fráninu"... :-)

Wow, ani nevím, jak ti za tak nádherná slova poděkovat! Určitě víš, jak moc si jich vážím!*
Říkala jsem si, pokud budeš číst dál, že tě Roger s Mirkou pobaví, já mám záchvaty smíchu pokaždé, když to píšu a zmíním právě je... :-D  :-D
A Nikki s Kat... To bylo tehdy spontánní. Nikkiho mám moc ráda a Kat mi k němu jde úplně nejlépe, jen si ji představ trošilinku starší.
Myslím, že už jsem představila všechny hlavní postavy. A doktor Carter už brzy ukáže, jak je skvělý chirurg, už další díl napoví. Profesor Ashba si ho trochu "vyzkouší" a Carter obstojí. Carter je DJův miláček.:D  Myslím, že 3.díl je docela pěkný, jak sama vidím chyby v prvních dvou dílech, tak ten 3.díl ... jestli vydržíš, tak se budu těšit opět na tvůj rozbor. Vážím si každého tvého slova a je mi ctí, že mou povídku čteš.♥ MOC DĚKUJI!*

Ach, přírodu si užij, jen pozor, venku je ještě opravdu zima. Přeji krásný víkend, krása přírody je jedinečná.
Krásný podvečer, milá Jani, tobě a tvé dcerce! Užijte si krásný víkend v přírodě!
A moc děkuji za tvá nádherná slova. To umíš jen TY! Děkuji!♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist